TVORBA 

EXPO 58, Brusel  

V roce 1958 pozval prof. Lauda sedm svých bývalých žáků z Akademie výtvarných umění k práci na skupině sedmi plastik pro vstupní halu československého pavilonu. Josef Klimeš zpracovával téma "Každý má právo na vzdělání." 

Tato série plastik získala na EXPO v Bruselu medaili Grand Prix.  

Rovnováha, Praha, 1990

Betonová plastika s názvem "Rovnováha" je z roku 1990, vznikla pro Barrandovský most. Rozpětí je 15 metrů a výška 6 metrů, celá hmota spočívá na soklu o ploše jen o málo větší než 1 čtvereční metr.

Koncem osmdesátých let se připravovala stavba Barrandovského mostu - tehdy se měl jmenovat most Antonína Zápotockého. Stavbou byla pověřena skupina inženýrů s architektem Filsakem, který měl dát stavbě umělecký ráz. Právě architekt Filsak přizval Josefa Klimeše, aby pro most vytvořil sochu. Na mostě měla původně být socha prezidenta Zápotockého, architekt si ale ještě za bývalého režimu dokázal vyjednat vlastní volbu sochařské výzdoby. O tom, jak nápad i samotná socha vznikaly, vypravuje autor Rovnováhy, akademický sochař Josef Klimeš:

"K tomu mě přivedlo vyjádření těch inženýrů, kteří stavěli ten most, tehdy ještě Most Antonína Zápotockého - tým inženýrů a architekt Filsak, aby tomu dal výtvarné prvky - umělecké dílo, nejen stroze technický. Ten si přizval mě, jako autora sochy nějaký. Původně to měl bejt Most Antonína Zápotockýho a měl tam bejt Zápotockej jako figura. Ale z toho jsme se vyzuli, Filsak to uměl domluvit. Ti architekti mi říkali, že nejtěžší u toho mostu je, aby unesl sám sebe. Ať po něm jede cokoliv - tanky, náklaďáky, to je bezvýznamný, poněvadž hmota toho mostu je tak mohutná, že je nutný, aby se ty oblouky samy unesly. Takže já jsem měl dojem, že je to taková rovnováha hmoty - zátěž a ta klenba, která to drží. A Rovnováha jsem to nazval, až když už to bylo hotový. V principu ale jde o jakousi rovnováhu, je to vyklenutý, zapuštěný do pilířů a tím je to samonosný.

U tohoto mostu ještě byl svízel, poněvadž ta řeka nanesla mohutný vrstvy písku a drobnýho štěrku za geologickej věk, co tam voda přinesla. Oni vykopali jámu, 80 m hlubokou, museli se dostat až na pevnej kámen v podnoží. Protože na písku nemůžou stavět pilíř, ten by uhnul. Takže vykopali obrovskou hmotu, která ale měla jenom přes metr v průměru - takže to byla vlastně taková špejle betonu v písku. Ta socha na tom musela bejt v rovnováze, protože kdyby měla těžiště mimo základnu, tak by měla tendenci se naklánět nebo se dokonce zřítit.

Dělat volnou sochu - na to není vzorec, to se nedá nijak udělat. Takže já jsem to dělal čistě od oka. Aby byl pilíř rovnovážně zatíženej na všechny strany. Název měl bejt poetickej, ale nakonec je vlastně stroze funkční, jak to bylo nutný udělat.

Druhej velkej problém byl zvětšit to. Ta socha je veliká, má rozpon 15 metrů, model, kterej jsem udělal ve hlíně a potom do sádry, tak ten měl asi metr. To znamená zvětšit to 15 krát, to by ty diference strašně narostly. Ti inženýři, a to se můžu trošku chlubit, říkali "To nejde, to nelze udělat", já jsem říkal "tak já vám to předvedu". Oni chtěli dělat počítačově body v prostoru - ovšem jak ten bod v prostoru zafixovat, když tam nic není? Já jsem si udělal v tom modelu perspektivně 3 řezy po délce tý sochy, ty řezy jsem sklopil a udělal jsem profil toho řezu v tý soše a měl jsem to na rovině, ovšem na jedný části to vybíhalo v nějakym místě, na druhý zase naopak... přesto se dávaly fošny, to už bylo šalování, a těm profilům vyřezanejm z perspektivy se říká "lajéry", česky jako "model křivky, která určuje tvar". To je složitý... Udělalo se šalování, fošny byly přiříznutý, třeba do špice, aby to dalo strukturu tomu betonovýmu odlitku, aby ho to obohatilo. Pak přijely ty mixy, co se točej s tim betonem, těch tam byla fronta, a ty tam valily tu směs. Technickej problém, velmi důležitej, byl, aby se ten šalunk nevyvalil, poněvadž v tom tekoucim betónu jsou strašný tlaky. To je vysoký 6 metrů, a na rozpon 15 metrů, tak u dna to je děsivej tlak, takže tam se dávaly dlouhý pražce dubový. Tak se to muselo to všecko jakoby zaobalit, zpevnit ta forma, aby to ten tekutej beton nevyvalil. To byla záležitost inženýrů, a to udělali perfektně. Inženýři řekli jak, a tesaři a svářeči to provedli perfektně, že se to vůbec nehnulo. Pak se to zaleje a měsíc to je v tom šalunku, pak s obavama se to pozuráží ten šalunk, a všechno bylo v pořádku. Což je technickej opravdu výkon ohromnej. Tak velkou hmotu vylejt řídkym betonem, aby to nikam neuteklo. Dokonce bylo nutný to kotvit k zemi, aby ten tekutej beton celý šalování nezvednul a nevytekl spodem, strašný nervy...U toho se mi dost vyplatil můj zájem o deskriptivu.

Důležitý věci byly teda dát tu váhu do těžiště, aby to nevybočovalo z pylonu, potom to zvětšení z toho patnáctinovýho modelu a potom zajistit tu formu, aby se nerozlítla - tyhle tři momenty byly zásadní.

Komunisti psali, že to je mrhání materiálem, kterej je nedostatkovej. Opozice psala, že to je bolševická megalománie. Čili oba tábory se shodly, že se to nemělo dělat. Pravda je, že v dnešní době by to nebylo možný udělat."

Adresa: Barrandovský most (vjezd od Bráníku), Praha 

Křídlo, Hotel President Praha, 1988

Na vysokém betonovém rámu, který převyšuje hlavní fasádu, je zavěšena betonová plastika "Křídlo." Je otevřena parabolickým výřezem do prostoru s volným průhledem na oblohu. Je provedena yorkem (metodou nanášeného betonu) do dřevěného bednění s loženou armaturou. Velmi náročné bylo vytvoření bednění, které se vynášelo z patnáctkového modelu. Rozměry 60x980 cm. Spolupráce s arch. Filsakem.

Adresa: Nám. Curieových 1/100, Praha 1

Budova Vodních staveb, Praha, 1982

Negativní reliéf vodního toku na stěně 450x1000 cm a dva pylony výšky 480 cm. Litý beton. Spolupráce s arch. Filsakem. 

Adresa: Dělnická 213/12, Praha 7. 

Biologické těleso, Most, 1972

Biologické těleso bylo vystaveno na výstavě Socha a město v Liberci v roce 1969. Plastika byla zakoupena pro ústřední park v Mostě. Konečný materiál je leštěný diorit.

Adresa: Park Střed, Most.

Skupina mramorových plastik,
Hotel Thermal Karlovy Vary, 1977

Soubor broušených oblých kamenů v Karlových Varech u hotelu Thermal. Šlo mi o vytvoření větší skupiny plastik, které by navázaly výrazově na společný prvek. Vyšel jsem ze starší kompozice "Rozbor plastického tvaru".

Z té jsem některé kusy rozřízl a jednotlivé části rozložil v trávě okolo bazénu i v bazénu samém, kde se zrcadlily na vodní hladině. Osazeno v roce 1977.

Adresa: Ivana Petroviče Pavlova 2001/11, Karlovy Vary

Řeka - soubor plastik na stanici metra Nadraží Holešovice Praha, 1984

Soubor oblých kamenů - varianta z oblých valounů, kterou jsem instaloval v Praze u stanice metra Holešovice do dekorativních ploch z velkých přírodních oblázků. Nazval jsem je "Řeka."

Adresa: Plynární 167, Praha 7

Rusalky, Františkánská zahrada, 

Praha, 1992

Tři bronzové divoženky se "vznáší" na mohutném soklu z kubánského mramoru, kde je také umístěno pítko. Víly nemají plná těla, ale pouze obrysy, pláště, které dávají celé kompozici pocit přízraku, vznášejícího se mezi stromy - jakoby v zahradě opravdu tančily víly.

Adresa: Františkánská zahrada, Praha 1

Diagnóza tvarů, 

Nemocnice Litoměřice, 1992

Diagnóza tvarů ženského těla (výška 240 cm). Dvoudílná plastika (bronz a bulharský vápenec) v bazénu při vstupu do nové nemocnice v Litoměřicích. Jedná se o střídání negativního otisku a z druhé strany plastické vyjádření téhož, ale v pozitivu. Patřičně usazeny představují jedno velké torzo. Spolupráce s arch. Černickým. 

Adresa: Žitenická 2084, Ústí nad Labem

Památník padlým ve Velkém Meziříčí, 1965

Žulový pomník padlým na náměstí ve Velkém Meziříčí.

Pomník připomíná tragickou událost z roku 1945, kdy za podivných okolností přišlo o život 67 nevinných lidí. 

V poslední den války došlo ve Velkém Meziříčí, kde Josef Klimeš studoval, k otřesné tragédii. Prchající jednotkou SS bylo zadrženo a zastřeleno 67 mladých lidí. Většinu z nich Klimeš i osobně znal. Vojáci SS je odvezli k řece za město, tam je postříleli. Další skupina byla donucena naházet mrtvé do řeky a postavit se na jejich místo.

O tragické události z konce druhé světové války, ale také o odhalení pomníku sochař vypravuje:

"Ve Velkym Meziříčí byli partyzáni. Předposlední den války se sešli na radnici mladí chlapi, připravený k nějakýmu povstání nebo co. No ale nebylo jich moc, došlo k nějaký zradě, nikdo se nedopátral k jaký zradě. Blížili se Němci s tankama a oni byli pořád na tý radnici, nechtěli se jí pustit. Študenti a mladí lidi byli na radnici, partyzáni viděli blížící se nebezpečí.

Přišel velitel partyzánů na radnici a chtěl zřejmě rozehnat ty mladý lidi, ti ale nechtěli opustit radnici. Partyzáni odešli, Němci vešli na radnici a ty mladý lidi postříleli. Nejdřív je vyslýchali, mučili, pak je odvezli k řece za město, tam je postříleli. Přijela fůra dalších, ti museli ty mrtvý naházet do řeky a stoupnout si na jejich místo. To se několikrát opakovalo. Je to dávno, je to podivný a přesně se neví, o co tam šlo. Je to záhadný, protože těch kluků bylo víc. Přizpůsobuje se to, aby to vyhovovalo politickejm zájmům, takže se to pořád zaonačuje a zkresluje a nikdo už přesně neví, jak to bylo.

V roce 1965, 20 let po tom, mě požádali zastupitelé z Velkého Meziříčí, abych udělal pomník těm zastřelenejm.

Bylo odhalení, a mě si nikdo nevšim jako autora, já jsem tam stál jako zbytečnej a oni mluvili o tom, jak splnili plán sklizně jeteloviny na 120% a o pomníku ani slovo. A rozešli se a já tam stál sám. Pak mi poslali dopis, že byly zaplacený obědy pro ty dělníky kameníky, ale že ten účet byl překročenej o 186 korun a abych to doplatil. Na mou duši.

Teďka, teďka, za demokracie a svobody! Hanzík měl sochu u voršilek za Národním divadlem. Tam je sezení pro pivaře a ta socha jim překáží! Ta není takřka vidět. Takže dneska je to zase podnikatelská dravost..." 

Adresa: Náměstí, Velké Meziříčí 

Otisky, 1966 

V šedesátých letech jsem se zabýval tvary vytvořenými otisky rukou. Poprvé jsem je vystavil při příležitosti mezinárodního kongresu AICA v Praze v roce 1966.

Otisky (1968) Vítězný návrh do vstupní haly nové budovy parlamentu u Muzea. Po Srpnu 1968 práce zastavena a zrušena.

Černé otisky (1968) Národní galerie zakoupila tyto "černé otisky." Provedl jsem je v černém vyleštěném kosořském mramoru.

Otisky rukou ve hmotě jsou oblíbeným tématem Josefa Klimeše, tento námět zvolil také pro bronzové pítko na dětském hřišti v pražské Františkánské zahradě, instalované roku 2010.

"To je dětský hřiště a tam je pítko bronzový. To jsou otisky rukou, který držej takovej valoun, a ten stisk navozuje představu, že vypuzuje ten paprskek vody.

Magistrát se usnes, že se nesmí plýtvat vodou, takže tam je nějaký zařízení, fotobuňka, když si před to človíček stoupne, tak to začne stříkat. Jenomže samozřejmě elektronický zařízení funguje prvních 14 dní a pak to přestane. Můj názor je, že ten mechanismus je příliš jemnej, aby fungoval celej rok. Ale třeba to bude fungovat. Já jsem skeptickej k technickejm vymoženostem." 

Dvanáct měsíců, Liberec, 1969 

Socha Dvanáct měsíců pochází z roku 1969, kdy za ni Josef Klimeš získal na výstavě Socha a město v Liberci cenu Matyáše Bernarda Brauna.

Jednotlivé měsíce jsou uspořádány do kruhu kolem ohniště, plastika tak má význam symbolický - cyklický rok, ale také praktický - kameny slouží jako sedačky u ohniště. Složitost tvaru odráží daný měsíc - leden je jako zimní měsíc velmi strohý, v únoru se objevují první křivky, březen již nabývá složitosti, jak se příroda probouzí. Nejbujnější jsou letní měsíce, k podzimu se tvary zase zjednodušují až k zimě, kdy jsou klidné a statické.

Josef Klimeš k této plastice vypravuje:

"Ty patníky jsou z mramorového lomu v Krkonoších a ta lokalita se jmenuje Strážný. Tam odstřelovali komorový odstřely, vyvrtali hluboký díry a odstřelili půl hory. Tam to odstřelovali, aby z toho drtili mramorovou drť. Některý byly veliký a já jsem z těch velkejch kamenů vytesal takový válce a ty jsem odvez do Prahy. Tam jsem z toho sekal 12 měsíců, leden byl nejjednodušší, postupně se prohlubovaly .... červen, červenec .. pak se zase zjednodušovaly a přešly do těch zimních jednoduchých, pohyb v hmotě. Myšlenka je pak ještě aplikovaná do jiné plastiky se jménem "pohyb v hmotě", která je v bronzu a je ve Zlíně.

Na téma "pohyb v hmotě" jsem vysekal 12 kamenů z bílého mramoru, které měly sloužit jako sedačky kolem velikého kruhového ohniště. Ve tvarech kamenů probíhal určitý pohyb, v zimních měsících jednoduchý, na jaře se tvary stávaly složitější a v létě členitost tvarů vrcholila. Na podzim pohyb ustával až do úplného zklidnění v zimě. 

Původně to bylo dělaný do Odolený vody. Přijeli pro to s traktorem a na místě, kde to mělo stát, to shodili jako fůru s hnojem. Přišla okupace a nikdo se o to nezajímal. Tak já jsem si to půjčil a byly na čas vystavený v Praze ve Vojanových sadech." 

Adresa: Guttenbergova, Liberec

Vlasy ve větru, Nemocnice Bulovka, Praha, 1981

Plastika z bílého jugoslávského mramoru je umístěna před ubytovnou sester v Praze na Bulovce. Spolupráce s arch. Černickým.  

Adresa: Nemocnice Bulovka, Budínova 2, Praha 8

Dřevěné stěny v hotelu InterContinental 

Praha, 1982

Práce ve dřevě - Hotel InterContinental v Praze (1982) 

Dřevěné stěny v přízemí hotelu InterContinental. Mořená borovice, 340x320 cm. Spolupráce s arch. Fišákem.

Adresa: Hotel Intercontinental, Pařížská 30, Praha 1

8 dřevěných reliéfů pro recepční salonky v budově Chemapol, Praha 10, 1968

Spolupráce s architektkou Zdenkou Marií Novákovou. Kavkazská č.p. 1441/9, Praha 10.  1968 

Duše bludných kamenů, Měřín, 2003

V roce 2003 byla jedna divoženka instalována v Měříně, rodném místě Josefa Klimeše. V Měříně je plastika nazvána "Duše bludných kamenů" V roce 2003 byla jedna divoženka instalována v Měříně, rodném místě Josefa Klimeše. V Měříně je plastika nazvána "Duše bludných kamenů" 

Klimeš říká: Jednoho léta jsem se potuloval v okolí své rodné obce Měřen na Českomoravské vysočině. Zašel jsem až k lesu a zhrozil jsem se - velké žulové balvany, které ležely na rozsáhlé pastvině, kde za mého mládí pásly krávy a koly, byly v rámci meliorace navrtány a připraveny k odstřelu. Podařilo se mi jedno skalisko zachovat. Umístil jsem na něj jdou upravenou divoženku a nazval ji "Duše bludných kamenů." 

Adresa: Náměstí, Měřín

Torzo, Národní galerie, Praha-Zbraslav, 1963

Torzo pro Národní galerii v Praze na Zbraslavi (1963) Poprvé vystaveno na bienále v Middelheimu v Belgii v roce 1971. Zakoupena pro Národní galerii v provedení slezského mramoru. Sekáno podle stejného sádrového modelu jako torzo do Lovosic, pouze v jiném měřítku (velikost 215x94 cm).

Uzel, Viniční dům, Praha-Hradčany, 1988  

Dioritová plastika uzlu je domovním znamením na starém vinařském domě v Úvoze na pražských Hradčanech (dům architekta Filsaka). Ačkoliv toto domovní znamení vypadá, jakoby k domu patřilo od pradávna, je z konce osmdesátých let minulého století. Roku 1988 jej pro tento dům vymyslel a vytvořil akademický sochař Josef Klimeš.

Sochař Klimeš vypráví, jak tato plastika vznikala: "Ten Uzel je trošku delikátní, to byl prezent Filsakovi. To jsem vymyslel já. Já jsem nedával architektům peníze nikdy, nicméně Filsak mi dohodil výbornej kšeft, tak by si zasloužil něco ode mě zas na revanš. On o tom sám začal mluvit, že by to chtělo domovní znamení. Obrátil se na Nálepu, to byl taky jeho subdodavatel, a on udělal ledňáčka z Mostecký věže. Mě Filsak toho ledňáčka ukazoval, a já jsem říkal: no dobrý, príma, ale je to kopie starýho. To byla kopie gotickýho ledňáčka. A že by ten barák chtěl původní věc. A Filsak říkal, kdo mi to udělá? Jsem řikal: No jenom já, nikdo jinej není schopen.

Takže jsem se tak zavázal. Měl jsem kus dioritu z Prachaticka, skvělej kámen, černej, kterej je velmi soudržnej, to palicí roh neurazíš, jak drží pohromadě. Je velice... gumovej bych řekl. Pevně drží při sobě. Takže k tomu uzlu, kde jsou ty jednotlivý svazky a je to hodně děravý, byl ten diorit přesně na to materiál. Já jsem to sekal osobně, měl jsem model jedna k jedný, docela precizně udělanej. ideální materiál - udržel ty tenký části, že se neulomily.

Mě k tomu přivedly ty verše od toho Araba... jeden Arab napsal básničku o uzlu, to mě inspirovalo. Takže jednak výtvarný a jednak filozifický, jako záhada života."  

Omar Chajjám

Od hlubin Země k Saturnu a ještě dál tajemství kosmu a jeho běh jsem dobře znal,

obtížné uzly obratně jsem rozvázal, nad uzlem smrti však bezradně jsem se vzdal.

"To byl starej vinařskej dům a dole v přízemí byl starej lis, kde lisovali víno z tý zahrady u milosrdných, tam v tom svahu byla vinice. Tam v tom domě to víno i dělali myslím. V každym případě je to vinařskej dům.

To měl bejt pouze uzel. Potom o tom psali v novinách, že důkazem, že to byl vinařskej dům, je "uzel z vinné révy". Já jsem tam volal a říkal jsem, poslyšte, vy jste tam napsali, že to je starej uzel, ale ten uzel je ode mě, domovní znamení jsem tam dělal. Oni říkali, že jsou různý verze u těch starejch věcí... Vůbec to nevnímali a nepochopili, že je to ode mě, že to tam dřív nebylo." 

Adresa: Úvoz 157, Praha 1

Let ptáka, Praha 

Velká plastika před školou v Bohnicích. Realizace v dusaném bílém betonu s mramorovou drtí před základní školou v Bohnicích (průměr 225 cm). Spolupráce s arch. Staškem. 

Adresa: ZŠ Svídnická, Praha 8 - Bohnice

Adresa: Osvoboditelů (vnitřní trakt), Lovosice  

Milencův dopis Lesbii 

Pítko a tvarované patníky, Praha 3 - Žižkov

Spolupráce s architektem Václavem Šebkem. 

Adresa: Koněvova 1956/21, Praha 3 - Žižkov.

Portréty

Bronzy

Kameny, 1999 

V roce 1999 jsem měl výstavu v bývalé Synagoze ve Velkém Meziříčí. V téže době slavilo místní gymnázium, na kterém jsem maturoval, sté výročí a svou výstavu jsem mu věnoval. 

Nasbíral jsem v Polabí oblázky a napsal na ně stovku plastických latinských citátů. Latina byla v době mých studií jedním z hlavních předmětů. Kameny jsem odlil částečně do bronzu, do umělé hmoty a do sádry. Kameny jsem pak rozložil volně v instalaci.

Památník obětem světových válek, Žirovnice, 1965  

Památník se nachází v Žirovnici. Má podobu zalomeného válce ze světlé mrákotínské žuly. 

Přední stranu tvoří relief čs. státní vlajky, na zadní straně jsou vysekaná jména 125 padlých v obou světových válkách. Spolupráce s arch. Malcem.  

Adresa: Žižkova ulice, Žirovnice

Hrozba války, 1961

Zástupný název pro plastikou vzniklou ze zklamání, že jsem nedostal povolení cestě na světovou výstavu v Bruselu, ač jsem tam vystavoval.

Hudba, 1963

Železná svařovaná plastika do Fibichovy pamětní síně ve Všebořicích (výška 120 cm).

Crystalex, Nový Bor (1965)

Pohyb v hmotě (1963)

Prorok (1995), Libanon

Ondráš, 1956, Výstaviště, Praha 

(dílo se ztratilo)