TVORBA 

EXPO 58, Brusel  

V roce 1958 pozval prof. Lauda sedm svých bývalých žáků z Akademie výtvarných umění k práci na skupině sedmi plastik pro vstupní halu československého pavilonu. Josef Klimeš zpracovával téma "Každý má právo na vzdělání." 

Tato série plastik získala na EXPO v Bruselu medaili Grand Prix.  

Rovnováha, Praha, 1990

Betonová plastika s názvem "Rovnováha" je z roku 1990, vznikla pro Barrandovský most. Rozpětí je 15 metrů a výška 6 metrů, celá hmota spočívá na soklu o ploše jen o málo větší než 1 čtvereční metr.

Koncem osmdesátých let se připravovala stavba Barrandovského mostu - tehdy se měl jmenovat most Antonína Zápotockého. Stavbou byla pověřena skupina inženýrů s architektem Filsakem, který měl dát stavbě umělecký ráz. Právě architekt Filsak přizval Josefa Klimeše, aby pro most vytvořil sochu. Na mostě měla původně být socha prezidenta Zápotockého, architekt si ale ještě za bývalého režimu dokázal vyjednat vlastní volbu sochařské výzdoby. 

Adresa: Barrandovský most (vjezd od Bráníku), Praha 

Křídlo, Hotel President Praha, 1988

Na vysokém betonovém rámu, který převyšuje hlavní fasádu, je zavěšena betonová plastika "Křídlo." Je otevřena parabolickým výřezem do prostoru s volným průhledem na oblohu. Je provedena yorkem (metodou nanášeného betonu) do dřevěného bednění s loženou armaturou. Velmi náročné bylo vytvoření bednění, které se vynášelo z patnáctkového modelu. Rozměry 60x980 cm. Spolupráce s arch. Filsakem.

Adresa: Nám. Curieových 1/100, Praha 1

Budova Vodních staveb, Praha, 1982

Negativní reliéf vodního toku na stěně 450x1000 cm a dva pylony výšky 480 cm. Litý beton. Spolupráce s arch. Filsakem. 

Adresa: Dělnická 213/12, Praha 7. 

Biologické těleso, Most, 1972

Biologické těleso bylo vystaveno na výstavě Socha a město v Liberci v roce 1969. Plastika byla zakoupena pro ústřední park v Mostě. Konečný materiál je leštěný diorit.

Adresa: Park Střed, Most.

Skupina mramorových plastik,
Hotel Thermal Karlovy Vary, 1977

Soubor broušených oblých kamenů v Karlových Varech u hotelu Thermal. Šlo mi o vytvoření větší skupiny plastik, které by navázaly výrazově na společný prvek. Vyšel jsem ze starší kompozice "Rozbor plastického tvaru".

Z té jsem některé kusy rozřízl a jednotlivé části rozložil v trávě okolo bazénu i v bazénu samém, kde se zrcadlily na vodní hladině. Osazeno v roce 1977.

Adresa: Ivana Petroviče Pavlova 2001/11, Karlovy Vary

Řeka - soubor plastik na stanici metra Nadraží Holešovice Praha, 1984

Soubor oblých kamenů - varianta z oblých valounů, kterou jsem instaloval v Praze u stanice metra Holešovice do dekorativních ploch z velkých přírodních oblázků. Nazval jsem je "Řeka."

Adresa: Plynární 167, Praha 7

Rusalky, Františkánská zahrada, Praha, 1992

Tři bronzové divoženky se "vznáší" na mohutném soklu z kubánského mramoru, kde je také umístěno pítko. Víly nemají plná těla, ale pouze obrysy, pláště, které dávají celé kompozici pocit přízraku, vznášejícího se mezi stromy - jakoby v zahradě opravdu tančily víly.

Adresa: Františkánská zahrada, Praha 1

Diagnóza tvarů, Nemocnice Litoměřice, 1992

Diagnóza tvarů ženského těla (výška 240 cm). Dvoudílná plastika (bronz a bulharský vápenec) v bazénu při vstupu do nové nemocnice v Litoměřicích. Jedná se o střídání negativního otisku a z druhé strany plastické vyjádření téhož, ale v pozitivu. Patřičně usazeny představují jedno velké torzo. Spolupráce s arch. Černickým.

Adresa: Žitenická 2084, Litoměřice

Památník padlým ve Velkém Meziříčí, 1965

Žulový pomník padlým na náměstí ve Velkém Meziříčí.

Pomník připomíná tragickou událost z roku 1945, kdy za podivných okolností přišlo o život 67 nevinných lidí. 

V poslední den války došlo ve Velkém Meziříčí, kde Josef Klimeš studoval, k otřesné tragédii. Prchající jednotkou SS bylo zadrženo a zastřeleno 67 mladých lidí. Většinu z nich Klimeš i osobně znal. Vojáci SS je odvezli k řece za město, tam je postříleli. Další skupina byla donucena naházet mrtvé do řeky a postavit se na jejich místo.

O tragické události z konce druhé světové války, ale také o odhalení pomníku sochař vypravuje:

"Ve Velkym Meziříčí byli partyzáni. Předposlední den války se sešli na radnici mladí chlapi, připravený k nějakýmu povstání nebo co. No ale nebylo jich moc, došlo k nějaký zradě, nikdo se nedopátral k jaký zradě. Blížili se Němci s tankama a oni byli pořád na tý radnici, nechtěli se jí pustit. Študenti a mladí lidi byli na radnici, partyzáni viděli blížící se nebezpečí.

Přišel velitel partyzánů na radnici a chtěl zřejmě rozehnat ty mladý lidi, ti ale nechtěli opustit radnici. Partyzáni odešli, Němci vešli na radnici a ty mladý lidi postříleli. Nejdřív je vyslýchali, mučili, pak je odvezli k řece za město, tam je postříleli. Přijela fůra dalších, ti museli ty mrtvý naházet do řeky a stoupnout si na jejich místo. To se několikrát opakovalo. Je to dávno, je to podivný a přesně se neví, o co tam šlo. Je to záhadný, protože těch kluků bylo víc. Přizpůsobuje se to, aby to vyhovovalo politickejm zájmům, takže se to pořád zaonačuje a zkresluje a nikdo už přesně neví, jak to bylo.

V roce 1965, 20 let po tom, mě požádali zastupitelé z Velkého Meziříčí, abych udělal pomník těm zastřelenejm.

Bylo odhalení, a mě si nikdo nevšim jako autora, já jsem tam stál jako zbytečnej a oni mluvili o tom, jak splnili plán sklizně jeteloviny na 120% a o pomníku ani slovo. A rozešli se a já tam stál sám. Pak mi poslali dopis, že byly zaplacený obědy pro ty dělníky kameníky, ale že ten účet byl překročenej o 186 korun a abych to doplatil. Na mou duši.

Teďka, teďka, za demokracie a svobody! Hanzík měl sochu u voršilek za Národním divadlem. Tam je sezení pro pivaře a ta socha jim překáží! Ta není takřka vidět. Takže dneska je to zase podnikatelská dravost..." 

Adresa: Náměstí, Velké Meziříčí 

Otisky, 1966 

V šedesátých letech jsem se zabýval tvary vytvořenými otisky rukou. Poprvé jsem je vystavil při příležitosti mezinárodního kongresu AICA v Praze v roce 1966.

Otisky (1968) Vítězný návrh do vstupní haly nové budovy parlamentu u Muzea. Po Srpnu 1968 práce zastavena a zrušena.

Černé otisky (1968) Národní galerie zakoupila tyto "černé otisky." Provedl jsem je v černém vyleštěném kosořském mramoru.

Otisky rukou ve hmotě jsou oblíbeným tématem Josefa Klimeše, tento námět zvolil také pro bronzové pítko na dětském hřišti v pražské Františkánské zahradě, instalované roku 2010.

"To je dětský hřiště a tam je pítko bronzový. To jsou otisky rukou, který držej takovej valoun, a ten stisk navozuje představu, že vypuzuje ten paprskek vody.

Magistrát se usnes, že se nesmí plýtvat vodou, takže tam je nějaký zařízení, fotobuňka, když si před to človíček stoupne, tak to začne stříkat. Jenomže samozřejmě elektronický zařízení funguje prvních 14 dní a pak to přestane. Můj názor je, že ten mechanismus je příliš jemnej, aby fungoval celej rok. Ale třeba to bude fungovat. Já jsem skeptickej k technickejm vymoženostem." 

Dvanáct měsíců, Liberec, 1969 

Socha Dvanáct měsíců pochází z roku 1969, kdy za ni Josef Klimeš získal na výstavě Socha a město v Liberci cenu Matyáše Bernarda Brauna.

Jednotlivé měsíce jsou uspořádány do kruhu kolem ohniště, plastika tak má význam symbolický - cyklický rok, ale také praktický - kameny slouží jako sedačky u ohniště. Složitost tvaru odráží daný měsíc - leden je jako zimní měsíc velmi strohý, v únoru se objevují první křivky, březen již nabývá složitosti, jak se příroda probouzí. Nejbujnější jsou letní měsíce, k podzimu se tvary zase zjednodušují až k zimě, kdy jsou klidné a statické.

Josef Klimeš k této plastice vypravuje:

"Ty patníky jsou z mramorového lomu v Krkonoších a ta lokalita se jmenuje Strážný. Tam odstřelovali komorový odstřely, vyvrtali hluboký díry a odstřelili půl hory. Tam to odstřelovali, aby z toho drtili mramorovou drť. Některý byly veliký a já jsem z těch velkejch kamenů vytesal takový válce a ty jsem odvez do Prahy. Tam jsem z toho sekal 12 měsíců, leden byl nejjednodušší, postupně se prohlubovaly .... červen, červenec .. pak se zase zjednodušovaly a přešly do těch zimních jednoduchých, pohyb v hmotě. Myšlenka je pak ještě aplikovaná do jiné plastiky se jménem "pohyb v hmotě", která je v bronzu a je ve Zlíně.

Na téma "pohyb v hmotě" jsem vysekal 12 kamenů z bílého mramoru, které měly sloužit jako sedačky kolem velikého kruhového ohniště. Ve tvarech kamenů probíhal určitý pohyb, v zimních měsících jednoduchý, na jaře se tvary stávaly složitější a v létě členitost tvarů vrcholila. Na podzim pohyb ustával až do úplného zklidnění v zimě. 

Původně to bylo dělaný do Odolený vody. Přijeli pro to s traktorem a na místě, kde to mělo stát, to shodili jako fůru s hnojem. Přišla okupace a nikdo se o to nezajímal. Tak já jsem si to půjčil a byly na čas vystavený v Praze ve Vojanových sadech." 

Adresa: Guttenbergova, Liberec

Vlasy ve větru, Nemocnice Bulovka, Praha, 1981

Plastika z bílého jugoslávského mramoru je umístěna před ubytovnou sester v Praze na Bulovce. Spolupráce s arch. Černickým.  

Adresa: Nemocnice Bulovka, Budínova 2, Praha 8

Dřevěný reliéf Praha - Hotel Fairmont 

(dříve Intercontinental), 1973

Dřevěná stěna

Praha - nemocnice Bulovka 

Práce ve dřevě - Josef Klimeš vytvořil dřevěné stěny ve slavném Hotelu InterContinental v Praze, dále pak na ortopedickém oddělení nemocnice Bulovka (1982) a v Káhiře v budově ambasády ČSSR.  

Adresa: Nemocnice Bulovka, Praha 8. 

8 dřevěných reliéfů pro recepční salonky v budově Chemapol, Praha 10, 1968

Spolupráce s architektkou Zdenkou Marií Novákovou. Kavkazská č.p. 1441/9, Praha 10.  1968 

Duše bludných kamenů, Měřín, 2003

V roce 2003 byla jedna divoženka instalována v Měříně, rodné obci Josefa Klimeše. V Měříně je plastika nazvána "Duše bludných kamenů".  

Klimeš říká: Jednoho léta jsem se potuloval v okolí své rodné obce Měřín na Českomoravské vysočině. Zašel jsem až k lesu a zhrozil jsem se - velké žulové balvany, které ležely na rozsáhlé pastvině, kde za mého mládí pásly krávy a kozy, byly v rámci meliorace navrtány a připraveny k odstřelu. Podařilo se mi jedno skalisko zachovat. Umístil jsem na něj jednu upravenou divoženku a nazval ji "Duše bludných kamenů." 

Adresa: Náměstí, Měřín

Torzo, Národní galerie, Praha-Zbraslav, 1963

Torzo pro Národní galerii v Praze na Zbraslavi (1963) Poprvé vystaveno na bienále v Middelheimu v Belgii v roce 1971. Zakoupena pro Národní galerii v provedení slezského mramoru. Sekáno podle stejného sádrového modelu jako torzo do Lovosic, pouze v jiném měřítku (velikost 215x94 cm).

Uzel, Viniční dům, Praha-Hradčany, 1988  

Dioritová plastika uzlu je domovním znamením na starém vinařském domě v Úvoze na pražských Hradčanech (dům rodiny architekta Filsaka). Ačkoliv toto domovní znamení vypadá, jakoby k domu patřilo od pradávna, je z konce osmdesátých let minulého století. Roku 1988 jej pro tento dům vymyslel a vytvořil akademický sochař Josef Klimeš.

Sochař Klimeš vypráví, jak tato plastika vznikala: "Ten Uzel je trošku delikátní, to byl prezent Filsakovi. To jsem vymyslel já. Já jsem nedával architektům peníze nikdy, nicméně Filsak mi dohodil výbornej kšeft, tak by si zasloužil něco ode mě zas na revanš. On o tom sám začal mluvit, že by to chtělo domovní znamení. Obrátil se na Nálepu, to byl taky jeho subdodavatel, a on udělal ledňáčka z Mostecký věže. Mě Filsak toho ledňáčka ukazoval, a já jsem říkal: no dobrý, príma, ale je to kopie starýho. To byla kopie gotickýho ledňáčka. A že by ten barák chtěl původní věc. A Filsak říkal, kdo mi to udělá? Jsem řikal: No jenom já, nikdo jinej není schopen.

Takže jsem se tak zavázal. Měl jsem kus dioritu z Prachaticka, skvělej kámen, černej, kterej je velmi soudržnej, to palicí roh neurazíš, jak drží pohromadě. Je velice... gumovej bych řekl. Pevně drží při sobě. Takže k tomu uzlu, kde jsou ty jednotlivý svazky a je to hodně děravý, byl ten diorit přesně na to materiál. Já jsem to sekal osobně, měl jsem model jedna k jedný, docela precizně udělanej. ideální materiál - udržel ty tenký části, že se neulomily.

"To byl starej vinařskej dům a dole v přízemí byl starej lis, kde lisovali víno z tý zahrady u milosrdných, tam v tom svahu byla vinice. Tam v tom domě to víno i dělali myslím. V každym případě je to vinařskej dům.

To měl bejt pouze uzel. Potom o tom psali v novinách, že důkazem, že to byl vinařskej dům, je "uzel z vinné révy". Já jsem tam volal a říkal jsem, poslyšte, vy jste tam napsali, že to je starej uzel, ale ten uzel je ode mě, domovní znamení jsem tam dělal. Oni říkali, že jsou různý verze u těch starejch věcí... Vůbec to nevnímali a nepochopili, že je to ode mě, že to tam dřív nebylo." 

Adresa: Úvoz 157, Praha 1

Let ptáka, Praha, 1986 

Velká plastika před školou v Bohnicích. Realizace v dusaném bílém betonu s mramorovou drtí před školou v Bohnicích (průměr 225 cm). Spolupráce s arch. Staškem. 

Adresa: Gymnázium Svídnická, Praha 8 - Bohnice

Adresa: Osvoboditelů (vnitřní trakt), Lovosice  

Milencův dopis Lesbii 

Pítko a tvarované patníky, Praha 3 - Žižkov, 1987

Spolupráce s architektem Václavem Šebkem. 

Adresa: Koněvova 1956/21, Praha 3 - Žižkov.

Portréty

Bronzy

Kameny, 1999 

V roce 1999 jsem měl výstavu v bývalé Synagoze ve Velkém Meziříčí. V téže době slavilo místní gymnázium, na kterém jsem maturoval, sté výročí a svou výstavu jsem mu věnoval. 

Nasbíral jsem v Polabí oblázky a napsal na ně stovku plastických latinských citátů. Latina byla v době mých studií jedním z hlavních předmětů. Kameny jsem odlil částečně do bronzu, do umělé hmoty a do sádry. Kameny jsem pak rozložil volně v instalaci.

Památník obětem světových válek, Žirovnice, 1965  

Památník se nachází v Žirovnici. Má podobu zalomeného válce ze světlé mrákotínské žuly. 

Přední stranu tvoří relief čs. státní vlajky, na zadní straně jsou vysekaná jména 125 padlých v obou světových válkách. Spolupráce s arch. Malcem.  

Adresa: Žižkova ulice, Žirovnice

Hrozba války, 1961

Zástupný název pro plastiku vzniklou ze zklamání, že jsem nedostal povolení cestě na světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu, ač jsem tam vystavoval. 

Hudba, 1963

Železná svařovaná plastika do Fibichovy pamětní síně ve Všebořicích (výška 120 cm).

Crystalex, Nový Bor, 1965

Pohyb v hmotě, 1963

Prorok, Libanon, 1995

Ondráš, Výstaviště Praha, 1956

Dílo bylo až do 90. let vystaveno v Praze 7 na Výstavišti. Pak se socha ztratila.